Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie obce Mešno

  M E Š N O.  Farní obec

 

Níže táhlého horského hřebenu leží obec Mešno, 5 km severně od Spáleného Poříčí, 500 m n. m. Její jméno jest ojedinělé. Odvozuje se pravděpodobně od popisu přírodního okolí vesnice; bylo mechovité čili mešnaté. S tímto místním jménem souvisí pomístný název mešnice, kterýž známe v katastrech sousedních vesnic. Osada byla založena osidlovacím dílem rožmitálských Buziců patrně již v první polovině XIV. století jako jedna z nejvzdálenějších osad vysunutých v nejzápadnějším výběžku jejich zájmů.

 

Starobylost Mešna datuje se možná od třináctého století; již

k r. 1263 klade se svědek Božděj z Mešna. Nevíme, máme-li této zprávě plně uvěřit, zvláště když dalších zpráv není, až po století. Od r. 1361 do husitských dob čteme hojné zprávy o mešenských farářích a kostele. Patrony zdejšího chrámu bývali páni z Homberka, větev to rožmitálských Buziců. Ves sama patřívala prvně také k Rožmitálu či přímo k bližšímu Homberku, dokud nebyl vyvrácen. Asi brzy po polovině XV. věku byla větší část Mešna z Rožmitálska vytržena, získal ji Bedřich z Donína na Poříčí (1454), po nějaký čas v XVI. století byla oddělena k Hradišti, ale dočasně, neboť r. 1587 připojena jest s Poříčím k Šťáhlavům. Menší část vesnice s podacím právem zůstávala stále majetkem Rožmitálu. Stav Mešna nebyl valný, soudě podle okolí a podle výslovné zprávy z r. 1565. Tehdy tu patřila jedna poustka a podací právo k Rožmitálu, vše ostatní k Hradišti. Rožmitálská část Mešna byla připojena

r. 1585 k Mirošovu a od r. 1616 k Poříčí. Druhá, větší část Mešna kdysi hradišťská, později poříčská, měla r. 1587 obsahovati ves, dále tvrziště rozuměj Homberk a popluží patrně v Kamíku a osmapůl pustého lánu s jejich občinami, porostlinami a dvořišti; oněmi pustými lány míní se patrně lány nejen v Mešně, ale také v nejbližším Kakejcově, o něm se totiž nemluví (Zarubín sotva, protože v téže smlouvě se jmenuje výslovně zvlášť jako pustý). Někdy od přelomu XVI. a XVII. století patřila celá tato větší část Mešna trvale ke Šťáhlavům čili k Nebílovu; k Poříčí byla připojena r. 1616 jen ona menší část rožmitálsko-mirošovská. Správní rozdělení Mešna mezi dvě vrchnosti potom již zůstalo, farně a školsky ovšem bylo Mešno sjednoceno ve vlastní farnosti a škole.

 

O velikosti i zkáze Mešna v XV. či XVI. století můžeme si domýšleti přibližné dohady. Ves původně měla asi šest lánů. K Šťáhlavům-Nebílovu se dostalo pět lánů a k Poříčí jeden lán (kromě kostela). Celá ves asi již v XV.

a určitě v XVI. věku pustla. Proto se tu jmenuje r. 1565 jedna poustka (rožmitálská) a r. 1587 ostatní pusté usedlosti (tehdy poříčsko-šťáhlavské). Ale tyto zprávy jsou patrně z dob, kdy dlouhá, staletá doba pustých vsí se právě již končila, vesnice se naplňovaly.

Tehdy asi vznikaly z pustých celolánů zvolna osazované chalupnické pololány; tím si vysvětlíme, že již počátkem třicetileté války byly v poříčské tj.menší části Mešna dvě malé usedlosti, „gruntík“ a „chalupa“, obě osazené (1627 a dříve). Také šťáhlavská část Mešna byla tehdy snad již osazena. Ano zdá se, že Mešno za třicetileté války nezakoušelo tak, jako poříčské vsi. Aspoň po válce, r. 1655 tu shledáváme všechny usedlosti osazeny, totiž poříčské (dvě) a nebílovské (tu pět sedláků: Jan Pouska, Pavel Sedlák, Václav Zikmund, Matěj Hansel a Ondřej Michal a jeden chalupník, Michal Keppert). Zdejší příjmení Pouska můžeme považovati zřejmě za upomínku na pusté Mešno. Celkem bylo v Mešně po třicetileté válce osm usedlostí, totiž dvě poříčské (čp. 5 a 12) a šest nebílovských. Podle berního rozvrstvování bylo tu roku 1615 pět sedláků a tři chalupníci. Kostel zde stál, ale fara s hospodářstvím nikoliv. Záhy od dob pohusitských byla mešenská farnost zrušena, připojena k Poříčí. Teprve r. 1710 a to pro potřebu poříčských farářů bylo tu zbudováno farní stavení a snad i hospodářství, kolem r. 1734 nově postaven kostel.

 

Hospodářský a sociální stav Mešna můžeme představiti podrobně na začátku XVIII. století. Roku 1717 se píše o této vsi: „K Poříčí patří v Mešně mezi šťáhlavskými poddanými jenom dva chalupníci. Jsou stejní s Lipnickými ve staveních, v rolích, jenom luka mají lepší než Lipničtí. Vykonávají roboty jiná císařská a vrchnostenská břemena. Na svých polích pracují s dvěma potahy. Výměra půdy se většinou shoduje s výsevkem. Pole mají blíže vsi“. Ve větší šťáhlavské části Mešna následovali r. 1713 po dřívějších (z r. 1678) hospodářích tito: Po Janu Pouskovi Josef Pouska, po Pavlu Sedlákovi Mikuláš Sedlák, po Václavu Zikmundovi Jakub Zikmund, po Matěji Hanslovi Jan Mošna, po Ondřeji Michalovi Jakub Šmolík, po Michalu Körperovi (t. j. Keppertovi) Pavel Pouska. Nově byly dvě chaloupky Jana Jelena a Jiřího Střísky (1716). Nejstarší mešenské rody jsou Pousků, jak již bylo jejich jméno zmíněno a Zikmundů; v nejstarším pramenu z roku 1603 jmenují se totiž dva pamětníci z Mešna, Zikmund jako šťáhlavský a Vondra jako poříčský poddaný. Roku 1787 bylo v Mešně sedmnáct stavení, z nichž patřila k Spálenému Poříčí čp.1 (fara), 5 (chalupa), 6 (domek), 8 (domek), 11 (domek), 12 (chalupa), ostatních jedenáct stavení patřilo ke Šťáhlavům.

 

O vzrůstu počtu domů a obyvatelstva zvídáme několik statistik: Kolem roku 1700 žilo tu celkem asi 40 lidí. Ke konci XVIII. století tu stálo 14 domů, roku 1787 – jak jsme právě viděli – již 17 stavení a před rokem 1838 tu žilo ve 20 domech 150 obyvatel (z toho k Spálenému Poříčí patřilo 6 domů se 47 lidmi). Roku 1843 bylo ve vsi opět více, 23 domy a 178 obyvatelů. Zalidnění Mešna tedy celkem vzrůstalo, ale mírně, jako ve vesnici na okraji panství.

 

Poddanské povinnosti poříčských usedlíků v Mešně byly zapsány po prvé při zakupování v pozemkových knihách; mešenští chalupníci robotovali pěšky. Šťáhlavští poddaní v Mešně jsou zapisováni již dříve, v urbáři z roku 1719

a v jejich pozemkových knihách se činí odkazy na „obyčejné roboty“. O desátcích všech Mešenských máme zprávu původem jistě nejstarší. Podle urbálního přiznání r. 1772 z poříčských poddaných v Mešně domkář v čp. 6 stavěl také honce, všichni čtyři usedlíci pracovali pěší robotu. Robotní patent stanovil zmírnění roboty obecně podle výše kontribuce; tak potom robotovali mešenští poddaní poříčští i šťáhlavští. Výkup z robot dál se jednoduše, z roku 1851 vykoupili se všichni usedlíci v Mešně také z desátků k poříčské faře.

 

Kostel z roku 1734 vyhořel v roce 1898 z 2. na 3. května. 15. září 1901 světící biskup Dr. Krásl posvětil slavnostně základní kámen k novému kostelu, který byl vysvěcen dne 9. listopadu roku 1902, načež mši svatou sloužil Jeho excelence (J.E.) arcibiskup Leo Kardinál Skrbenský. Je to již třetí kostel co Mešno pamatuje.

 

První škola v Mešně byla již od roku 1587 jako škola farní, později na nějaký čas zanikla (když mešenský kostel byl jen filiálním chrámem k Poříčí). Roku 1786 byla vystavěna nová škola; byla to nízká malá dřevěná chaloupka uprostřed obce, ve které bylo vyučováno až do roku 1859. V ní byla jen jedna učebna a světnice pro učitele. Nová již v pořadí třetí škola byla vystavěna v roce 1859, a již 29. prosince 1859 byly dítky ze staré školy do nové převedeny. Učilo se v ní do června roku 1967, kdy pro malý počet žáků byla uzavřena.

 

Soupis starých pomístných názvů.

– Roku 1713: Mešenice, U chlumku, V hlinovatkách, Sádek, V dubí,

U křešně, U lísky, Na kotovských, Na houlišti, Behnatka, Zarubín.

– Roku 1787: Na hůrce, Na klenkách, Za klomkem, Ouliště, Na Zarubíně.

– Roku 1838: Na hůrce, Na klenkách, Za lomkem, V oulišti, Na Zarubíně,

les Hluboký.

 

 

Použité materiály, z kterých bylo čerpáno :

1, letopisy SPÁLENOPOŘÍČSKA  L.P. 1942 - Václav Davídek

2, staré časy SPÁLENOPOŘÍČSKA    1992 – Václav Davídek